Každý manažer by měl být svým vlastním "ejčárem"

Rozhovor s Monikou Kavanovou, Managing Partnerem společnosti Sales 2 Win

Mezi osobnostmi HR jste známá především jako manažerka vzdělávání ve společnostech Oracle a Microsoft. Vaše první zaměstnání ale bylo programování, je to pravda?

Je to pravda. Vystudovala jsem obor automatizované systémy v investiční výstavbě, takže nás na vysoké škole učili řídit velké investiční celky, velké projekty. Učili nás, abychom porozuměli základům z architektury, strojařiny, stavařiny, programování. Měli jsme dokonce základy elektrických přístrojů, to byla jediná zkouška na vysoké škole, kterou jsem musela opakovat. Na mateřské dovolené jsem pak začala na škole učit tyto předměty včetně programování. Pak už jsem se přes krátkou praxi věnovala vzdělávání.

Jak jste se dostala k Masarykovu ústavu vyšších studií?

Požádali mě, abych se k nim připojila v době, kdy byl Masarykův ústav úplně v počátcích. Masarykův ústav byl v té době prestižní součást ČVUT, která se jako jediná věnovala manažerskému vzdělávání. Já jsem dostala za úkol vymyslet a v Anglii akreditovat (oni říkají validovat) úplně nový typ programu MBA. Zkombinovali jsme výuku jazyka s manažerskými programy. Validace v Anglii ale nebyla úplně jednoduchá. Bylo to ještě v dobách, kdy o nás neměli vysoké mínění a museli se přesvědčit o tom, že jsme solidní partneři, že máme know-how, jen ho neumíme tak dobře prodat.

Podařilo se to?

Postupně to začalo být relativně velmi zajímavé. S tímto programem jsme byli hodně úspěšní. Já jsem ho měla na starosti celý – od získávání posluchačů a učitelů, přes všechny formality až po vyhodnocování celého programu. Na základě toho mě pak požádali, abych sestavila program, který se jmenoval Master of Science in Strategic HRM. To byl můj první kontakt s lidmi z HR. Byla to úplně jiná skupina, než jsou typičtí manažeři – mnohem otevřenější a komunikativnější, takže to byl krásný zážitek.

Pak přišla nabídka z Oraclu...

Já jsem byla oslovena klasickými lovci mozků. V Oraclu jsem měla na starosti nejmenší divizi, která se jmenovala Oracle University, opět vše od zabezpečování prodeje až po vlastní dodávku kurzů. Cílem Oracle University bylo poskytovat vzdělávání zaměstnancům, zákazníkům a partnerům a vydělávat na tom. Byla to skutečná obchodní jednotka, která měla svoje KPI a svoje cíle. Po třech letech jsme dali dohromady velmi dobře Čechy. Čechy se staly takovou výstavní zemí z hlediska Oracle university v regionu, a tak mě požádali, abych si přidala další cluster zemí ze střední a východní Evropy. Byla jsem tím, komu se anglicky říká troubleshooter – vždy, když byla nějaká problematická oblast, země s problémy, přidali ji do mého regionu a odebrali tu nejlepší. Tak se to postupně vyměňovalo.

Kolik to nakonec bylo zemí?

Nejvíce jich bylo asi šest najednou. Vždy záleželo na tom, jestli jsme v té zemi měli člověka, který by vedl místní Oracle University, nebo ne. Například v Maďarsku jsem ji rok vedla sama. Mým úkolem bylo dát dohromady tým a najít člověka, který by ji vedl dál. Těší mě, že ten, koho jsem vybrala, je na svém místě do dneška.

Narazila jste v zahraničí na nějakou zkušenost, která byla úplně odlišná než u nás?

Já jsem byla zvyklá na to, že v Čechách hodně lidí znám a mám na koho se obrátit. Když jsem přišla do zemí, kde jsem byla velvyslancem „nepřátelské“ korporace a měla jsem dbát na dodržování pravidel, bylo náročné naučit se, co je opravdu nutné a co je jen „nice to have“. Naučila jsem se lépe poslouchat, vnímat kulturní rozdíly a respektovat ostatní lidi – více se rozhlížet a více přemýšlet, než okamžitě konat. Měla jsem vytrénované jednání s Čechy i Angličany, když ale pak přidáte Maďary, Řeky nebo Slovince, je to přeci jen malinko jiné.

Komunikovala jste hlavně v angličtině. Bylo zapotřebí učit se i jiné jazyky?

V zásadě si vystačíte skoro všude s angličtinou. Například z maďarštiny umím asi deset slov, pozdravit, poděkovat a tak dále. Velkou výhodou regionu střední a východní Evropy ale je, že rozumíte trochu polsky, trochu slovinsky, trochu chorvatsky i bulharsky. Musela jsem oprášit ruštinu, která pro mě byla velmi důležitý jazyk. Všeobecně velkou výhodou v mé mezinárodní práci bylo, že jsem žena a že jsem z Čech. Čechy totiž jsou velice akceptované ve všech zemích střední a východní Evropy jako brána mezi Západem a Východem. To, že chápu historii a kulturu těch národů, bylo pro mě velkou výhodou.

Pak přišel Microsoft a přestěhování do Mnichova. Bylo to náročné rozhodnutí?

Byla to velká výzva pro celou rodinu. Když mě opět oslovili headhunteři, podmínkou té práce bylo, že se přesídlím do Německa. Musím ale říci, že podpora ze strany Microsoftu byla velká. Pro celou rodinu zařídili tzv. familization trip, kdy nám ukázali Mnichov, pomohli s domem a se vším potřebným. Doma jsme pak udělali rodinné hlasování s právem veta pro každého člena a nakonec se rozhodli, že do toho půjdeme.

Jaké projekty jste měla na starosti?

Z oblasti služeb jsem přesídlila do úplně nové oblasti prodeje licencí. Měla jsem na starosti prodej a služby zákazníkům z oblasti vzdělávání v celé střední a východní Evropě – od mateřských školek až po ministerstva školství.

Co považujete za svůj největší úspěch v Microsoftu?

Největší úspěch pro mě byl, že v tom posledním roce, kdy již byly známy výsledky hospodářské krize, jsme neztratili jediného zákazníka. Je pravda, že zákazníci nenakupovali, neměli finanční prostředky, ale my jsme o nikoho nepřišli. Není přitom důležité, že v minulých letech jsme překonávali kvóty. To si myslím, že je největší hodnota.

Čím jste to dokázali?

Určitě tvrdou prací všech lidí v týmu, kterým se podařilo udržet dobré vztahy a ukázat přidanou hodnotu pro oblast školství. Není žádná jiná dlouhodobá možnost úspěchu než ta, že spolupráce bude přinášet zisk nebo výsledky všem zúčastněným stranám, nejen prodejci. To je moje filozofie v prodeji – jít po dlouhodobém horizontu a přemýšlet, jak poskytnout zákazníkovi podporu, která se pak vrátí. Jestliže vaše služby způsobí neúspěch zákazníka, ztratíte zákazníka i renomé.

Platí to i v HR?

Můj hlavní úkol, který mi nikdo nedal a který nebyl nikde napsaný, byl rozvíjet lidi. Tím se vracíme k HR. Myslím si, že každý manažer má být svým vlastním „ejčárem“. Má rozvíjet své lidi, dbát, aby se vzdělávali, naslouchat, řídit je a hodnotit. Není to jen tak, že jednou za rok odklikáte nějaký hodnotící nástroj a při tom hodnocení se ani nedíváte hodnocenému do obličeje. Manažer má být vůdce, a to v dobách úspěchu i neúspěchu. Když je člověk jenom manažer a neposkytne svým lidem podporu, nevysvětlí proč a kam směřují, období problémů nezvládá.

S jak velkými týmy jste pracovala?

V Oraclu nás v tom největším rozsahu bylo kolem dvaceti. V Microsoftu to bylo jiné, protože jsem neměla přímé podřízené. Řídila jsem nepřímo čtyřicet až padesát lidí, což byla velká výzva, řídit někoho, kdo reportuje někomu jinému.

Dnes máte svou vlastní firmu?

Z rodinných důvodů jsem se potřebovala vrátit do Čech. Rozhodla jsem se, že se teď nechci nechat zaměstnat ve velké korporaci, ale zkusit něco sama. Založila jsem firmu Sales 2 Win, která poskytuje poradenské služby v oblasti prodeje, zákaznických vztahů, komunikace se zaměstnanci, vzdělávání zaměstnanců a interim managementu. Jsme úplně na začátku. Máme tým volně spolupracujících lidí, kteří jsou naladěni na stejnou notu. Setkávám se s hodně zkušenými lidmi, kteří si chtějí něco vyzkoušet sami za sebe a zároveň mít třeba více času na rodinu, své blízké nebo zájmy.

A máte vy více času na své blízké a zájmy?

Asi ano. V Microsoftu jsem působila ve 32 zemích, velkou spoustu času zabralo cestování. Nyní pracuji o trochu méně než dřív, ale efektivněji. Hodně času pracuji z domu, což je obrovská úspora. Mám mnohem více času na sebe, začala jsem třeba cvičit a mám ze sebe lepší pocit. Přesto se mi kalendář hodně plní – podařilo se mi „prodat sama sebe“. Kromě vlastní firmy, která na začátku potřebuje hodně energie, pracuji ještě jako interim WW sales director pro mezinárodní konzultační firmu, která opět působí v oblasti vzdělávání. Interim managementu se chci věnovat i ve své firmě. Je to úplně nová otázka, která se objevila v Čechách, a vypadá to, že v současné době krize jsou pro ni ty nejvhodnější podmínky.

Máte před sebou nějaký cíl, který byste si chtěla do budoucnosti splnit?

Můj cíl je rozjet firmu tak, abych mohla do devíti let jít do důchodu. Důchodem myslím to, abych se mohla více věnovat charitě a pracovat dva až tři dny týdnu, měla víc času na sebe a rodinu. Časem bych se také chtěla vrátit zpátky na vysokou školu a rozdělit se o své zkušenosti.

Doplňující otázky

Těšíte se na jaro? Těším se moc. Na zahrádce se mi právě objevil první krokus.

Čím se spolehlivě odreagujete od práce? Nejspolehlivější je jet na lyže. Nejsem výborný lyžař, a proto se musím hodně soustředit a přestávám myslet na ostatní věci. Ráda si odpočinu také na vodě a v každodenním životě s knížkou.

Co si ráda přečtete? Sbírám knížky americké autorky Nory Roberts. Není to žádná velká literatura, ale je to příjemný únik a mohu číst v angličtině. Když jsem často cestovala letadlem, přečetla jsem jich a nasbírala hodně.

Trávíte ráda volný čas s lidmi? Hodně relaxuji s rodinou a přáteli. Když jsme zpátky v Čechách, jsou návštěvy přátel mnohem jednodušší a příjemnější. Už to neznamená sedm hodin řídit.

Jaký je váš recept na úspěšnou práci s lidmi? Můj recept je upřímně to s nimi myslet dobře. Když se lidem opravdu věnujete, protože chcete a investujete do nich, vrátí se vám to. Naučila jsem se, že je potřeba dát jim prostor, ale zároveň vymezit hranice. Vždy jsem se snažila vybírat do svého týmu lidi, kteří jsou lepší než já - a nutí vás to se rozvíjet a umožní vám to věnovat se více strategii.. Když si vyberete dobré lidi, jde to skoro samo.

Rozhovor připravily