V HR jsem se asi narodil

Rozhovor se Zdeňkem Šimkem, ředitelem společnosti REVITCOM.EU

Jak jste se vlastně dostal k HR?

Já se asi v HR narodil, již od školy hlavně přes sport jsem stále něco a někoho organizoval, trénoval, rozvíjel. Vystudoval jsem fytotechniku, ale abych uživil rodinu, začal jsem s pojišťovnictvím a dělal několik let ředitele převážně obchodu. Pak přišla skupina PPF a nabídli mi místo vrchního ředitele HR v době, kdy se firma měla zásadně změnit. Tak jsem HRM vystudoval, přidal nějaké certifikace, začal sám přednášet, psát. Prostě jsem HRM začal aktivně žít. Je to můj svět.

O čem podle vás je personalistika?

O kompromisu mezi akcionáři a zaměstnanci, o motivaci a životní kultuře, o rozvoji a hledání těch nejsilnějších a nekrásnějších schopností jedince i týmů. Člověk je jako laser: když ho pořádně nastartujete a správně nasměrujete na správný cíl, je to nevídaný výsledek, v opačném případě ale můžete nadělat i spoustu škody. Když to budu hodně zjednodušovat, tak HRM je o lidech a penězích.

Sám jste studoval řízení lidských zdrojů v zahraničí. Co si myslíte o univerzitních programech a certifikacích zaměřených na řízení HR?

To je otázka na dlouhý večer a sklenku dobrého vína. Každopádně jako věčně studující individuum vnímám všechny aktivity vedoucí k růstu a rozvoji jako smysluplné. Personalistika je v Čechách jako univerzitní studijní obor opomenutá a osobně jsem si dal za cíl to trochu změnit. Věřím, že se to brzy podaří. Každopádně vždycky je to od kvality programu a od vyučujících. Osobně jsem mimo jiné prošel i certifikací japonské personalistiky podporované univerzitou v Tokiu, absolvoval německé, belgické a britské programy, ale nakonec zjistíte, že teorie a sdělená praxe jsou skvělá věc, ale vy si musíte najít svůj styl. Personalistika je svědomím managementu. Pracujeme pro čísla a zároveň nám jde o lidi. Jsme pod tlakem rostoucího úsilí o zisk a zároveň zasahujeme zaměstnancům do jejich života. Děláme to stále rafinovaněji, a proto roste i nárok na společenskou a morální odpovědnost těch, kteří personalistiku dělají jako profesi. Personalistika si zaslouží plnohodnotné univerzitní vzdělávání. A tak i bude.

Dlouhá léta jste působil v České pojišťovně, bylo to pro vás šťastné a úspěšné období?

Určitě, jinak bych tam tak dlouho nebyl. Česká pojišťovna a skupina PPF jsou velmi progresivní. Je to velice náročné prostředí, ale pro silné jedince je to vynikající příležitost. Dělal jsem se skvělými lidmi. Není mnoho tak rychle rostoucích firem, kde máte možnost skutečně dělat v reálném businessu a pro business. Krásné a vzrušující období mého života. Nelituji ani hodiny.

Co považujete za svůj největší úspěch v křesle personálního ředitele České pojišťovny?

Promiňte, to je dost zjednodušená otázka. Byl jsem součástí úspěšného týmu veliké firmy. Za dvanáct let mé přítomnosti v HR se ta firma několikrát zásadně změnila. Ze staré konzervativní dámy v roce 1997 se vyklubala dnes šaramantní, štíhlá, hbitá a velmi podnikavá mladá firma. Dělaly na tom stovky zanícených a obětavých lidí. Někdo krátce, jiný déle. Někdo více, někdo efektivněji. Byl jsem u toho a mělo to smysl. Když obhájíte dvanáctileté angažmá, již to samo je v managementu úspěch.

Nyní máte vlastní poradenskou společnost, v níž se věnujete revitalizaci firem. Co přesně to znamená?

Pomáháme firmám v ozdravení. Někdy je to držení diety, jindy přeskupení sil nebo změna managementu, rozvoj jednotlivců i týmů. Nebo prostě za manažery děláme ty práce, do nichž se jim samotným nechce.

Baví vás ta práce?

Jinak bych to nedělal.

Nelze si nevšimnout, že vás velmi baví i moderování HR konferencí. Jak jste se dostal k této roli?

To je jen koníček. Moderoval jsem spoustu sportovních a kulturních akcí v minulosti, asi sklon ke komediantství. Ale vážně. Personalistiku považuji za svého koníčka, léta přednáším a učím. Konference jsou skvělou příležitostí poznat nové lidi, vidět věci z jiných úhlů. Moderátor se musí ponořit do myšlení obou stran. Prezentujících i posluchačů. Je to vzrušující a obohacující. Vážím si takových příležitostí.

Další vaší rolí je místopředseda Svazu bank a pojišťoven, která vás zavedla až na jednání na úrovni EU. Jakými otázkami se zabýváte na těchto jednáních?

Celá Evropa žije krizí. Někdy se mi zdá, že ji již i vyvoláváme svými postoji a názory jako duchy. My se zabýváme momentálně nejvíce sociálním smírem ve finančním sektoru. Není to jednoduché, obor byl krizí dost zasažen a veřejnosti je často prezentován jako viník. Ale tak jednoduše krize nepřicházejí. Hledáme zároveň i budoucí východiska a řešení demografických změn v Evropě.

Myslíte si, že ekonomická krize ve výsledku posílí manažery lidských zdrojů?

Osobně se držím hesla: „Co tě nezabije, to tě posílí". Určitě vyřadí slabší jedince a ty, kteří tomu nedají vše, hlavně duši. Smete bohužel i nevinné, tak to v životě už bývá. Ale nepřikládal bych tomu tak démonizující význam. Každopádně bylo na čase se zastavit, „ekonomika byla přehřátá", svět jede pár let na vlně úspěchu a myslím, že se urval ze řetězu. To nebyla krize finanční, to je krize duchovní a morální. Prostě se začaly dělat věci, které nesouvisí s rozumným chováním. Moje biologické vzdělání mi říká, že zákony rovnováhy zatím nikdo nepřelstil. Ani nenasytní akcionáři ani nezodpovědní manažeři. A prostý občan se na úspěchu také rád svezl na levnější lístek. Prostě teď se vlak přibrzdil a musí se připlatit jízdné. Nezaplatíš - nejedeš.

Najdete si při všech svých pracovních aktivitách také čas na odpočinek?

Učím mimo jiné i „Work Life Balance Strategy", tak by byla ostuda, kdybych si svůj život neřídil se vším všudy. Práci považuji jen za prostředek k naplnění smyslu života a jeho cílů. Jsem sice workholik, ale léčím se. Například dneska jsem si předepsal volný den. Od neděle jsem byl v Bruselu, a tak jsem od rána řezal dříví na zimu. To je pro mne odpočinek. Ale jinak péče o les, četba a v zimě snowboardy a hlavně běhání. Jen jsem letos trochu nesplnil své plány se závody. Sport bez závodů považuji za plýtvání časem. Měl jsem taky včely. Je to jeden z nejušlechtilejších koníčků, ale nějak se mnou nechtěly sdílet ten bláznivý manažerský život. Zřejmě špatný recruitment nebo zanedbaný development. Performace byla, bohužel jen z jejich strany, ale především jsme nenašli sociální smír. Tak postupně zdrhly. Snad příště.

Na co se těšíte v blízké budoucnosti?

Nejvíce na Vánoce s celou rodinou. Jinak před tím ještě promoce dcery, univerzita syna, nějaký dobrý a složitý projekt, rozjezd univerzitního programu HRM v ČR, moje osobní další studium, a rád bych taky našel čas na psaní. Pořád se těším na spoustu věcí, cíle a plány jsou prvním krokem k naplnění snů.

Doplňující otázky

Platí u vás pravidlo, že člověk, který pracuje s lidmi, je v soukromí raději sám? Je to individuální, ale personalisti jsou komedianti, denně na place, zanícení, přesvědčiví „tlačiči". Všichni od nich očekávají kreativitu, energii a podporu. Pak je nutné nějak osobně regenerovat. V sobotu jsem vždycky „smutný". Mlčím a věnuji se nejraději lesu nebo zahradě. Srovnávám si věci v hlavě, vyplachuji server tam uvnitř. V neděli je upgrade hotový a odpoledne se už těším na štěbetání davu. Klasický venkovský syndrom.

Co vás baví na divadle? Jako diváka výlet do jiné dimenze. Jako účinkující vnímám divadlo jako jedno z nejkrásnějších duševních cvičení. Prodlužuje věk, převtěluje vás, zvyšuje kreativitu a empatii. Jedna z věcí, které by byly krásným programem někdy v důchodu. Ochotnické divadlo je skvělý nástroj ke kultuře soužití a osobnímu rozvoji.

Kde jste ještě nebyl? Posvátná hora Kailas, Tibet, věřím, že to vyjde. Jinak bych ještě rád běžel maraton v New Yorku a v Tokiu. Doufám, že příští rok alespoň jeden vyjde.

Ke které knize se rád vracíte? To se tak nedá říci. Miluji jich mnoho. Miluji Pátou horu a Alchymistu od Paulo Coelho (obě asi desetkrát), cením si Citadely od Saint-Exupéryho, letos mne nejvíc oslovili Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho a Milenec od Avrahama Jehošui. A jinak všechno o historii lidstva. Vůbec znalost dějin a hlavně studium filozofie by měly být pro řídící vrstvu povinnost. Na MBA nás učili jak řídit firmy, dosahovat zisků, přetvářet zbytečné a nepotřebné na prodejné, rozšiřovat impéria... Ale filozofický a historický podtext našeho činění se v posledních 30-40 letech nějak vytratil celosvětově. Na to v osnovách nezbývá čas.

Čím jste chtěl být jako dítě? Lesníkem a také jím na malý úvazek vlastně jsem. Sny si celý život plním. Není čas něco odkládat. Život je dar a má se žít.

 

Rozhovor připravila