Šílené, nikoli špatné

Rozhovor s Jaroslavem Homolkou, ředitelem společnosti gro

11.3.2010 - Doporučujeme

Jaroslav Homolka je vystudovaným fotografem, který letos oslaví dvacetileté výročí své práce v oboru osobního rozvoje. V minulosti pracoval například jako trenér a manažer v britské BTC, v roce 1993 však založil vlastní vzdělávací společnost gro - Globální Rozvoj Osobnosti, kterou nazývá sparing partnerem na cestě lidí k jejich úspěchu. Je autorem certifikovaných vzdělávacích programů, trenérem, koučem a konzultantem v oblasti osobního, manažerského a týmového rozvoje. Řadu věcí, kterým učí druhé, testuje sám na sobě. Nejinak tomu bylo i s jeho výpravou do Asie, na níž se před nedávnem vydal objevovat hranice vlastního těla i mysli jen sám na své motorce.

Jak vznikl nápad na vaši expedici „100 days of riding – mad not bad“?

Základem všeho bylo vyzkoušet, jestli ještě jsme schopni přežít v cizích neznámých podmínkách bez všeho komfortu, na který jsme zvyklí, a hlavně na několika jednoduchých zásadách, které by měly být natolik univerzální, že budou fungovat všude. To všechno za 100 dní a ujet přitom asi 30 tisíc kilometrů.

Byla to vaše první taková výprava?

Nebyla. Stejně, to znamená sám a bez zajištění doprovodným vozidlem, jsem už projel například Skandinávii. To je ale Evropa, prostředí podobné nám, s pokrytím mobilním telefonem a tak dále. Teď to byly země Blízkého a Středního východu, kde spousta našich běžných komunikačních prostředků nefunguje. Člověk se musí s papírovou mapou v ruce domluvit s místními, jít na schopnost komunikovat, na schopnost vyřídit si, prosadit se. Jediné, co má, je jeho osobnost a jeho schopnosti.

Co tomu říkalo vaše okolí?

Když tento nápad vznikl, všichni dokázali vygenerovat strašně moc důvodů, proč se to nepovede. Já jsem šel tou druhou cestou, proto „mad not bad“. Samozřejmě jsem neopomenul možné problémy. Problémy nám ale zatmívají mozek a my už pak nepřemýšlíme, už se jenom bojíme. Strach člověka svazuje – v myšlení i fyzicky. Kritický scénář existuje vždycky a byl i tady – že se nevrátím. Všechno ostatní jsou jenom krizové scénáře a ty se dají řešit.

Tak jste vzal motorku a vyrazil...

Ano, motorku, telefony a také GPS pro kamarády, která každých 20 minut ukazovala na Googlu, kde jsem. To bylo všechno vybavení. Evropu jsem projel rychle, samá dálnice. Už v Turecku jsem si ale musel zvykat na východnější styl ježdění – na naše poměry razantní způsob jízdy, rychlosti, předjíždění... V podstatě nic neplatí, zvyknete si ale rychle. To byla první zkušenost. Ze začátku jsme z nových věcí vyplašení, nemáme rádi změny, ale organismus se velice rychle přizpůsobí. Když potřebujete přežít, naučíte se. Stačí mu věřit.

Jak jste se domlouval?

Pokud to šlo, tak angličtinou. Ta ale nebyla ani na jejich ani na mé straně dokonalá. Jinak všechno byla neverbální komunikace, ukazování, kreslení obrázků. Opravdu to fungovalo, vyřídil jsem si takhle víza, povolení, všechno. U nás máme spoustu propagandisticky změněných informací o muslimských zemích. Realita je úplně jiná. My se spíš bojíme – když se člověk bojí, tak se nechá vést. Cílem ale je, abych byl natolik silná osobnost, že se nenechám řídit druhými skrze můj strach. Když jste slušní, zeptáte se a domluvíte, jde všechno.

Asi jste netrávil noci v hotelích...

V hotelích jsem spal jen velmi výjimečně. Většinou to bylo venku, kde se dalo – na ulici, v rodinách, na parkovišti, v lese, na poušti... Jezdil jsem hodně atypickými trasami, ať už to byly pouště nebo hory. Nejznámějším památkám jsem se záměrně vyhýbal kvůli turistům. Viděl jsem sice například Tróju, sen každého kluka, ale musím říct, že tyhle velké památky zklamou, protože je tam strašně moc lidí. Podobně Petra, nejznámější památky v Sýrii. Tam už mi nevadilo jenom množství turistů, ale i jejich chování.

V jakém smyslu?

Hrdinsky se fotografujeme před sochami diktátorů, ale na ulici se bojíme každého. Muslimové říkají popovídej si s námi, dej si čaj, ať tě poznáme. Pak nás klidně můžeš fotografovat, ale nefoť nás jako zvířata. To je problém spousty turistů, pak mají konflikty s místními. Chovají se neuctivě. Stačí přitom pozdravit, chovat se přátelsky. Se slušnou žádostí mě nikdo neodmítl.

Takže žádné ulice plné teroristů?

Setkal jsem se s příjemnými, ochotnými lidmi a je jedno jestli to byl arabský svět – Turecko, Sýrie, Jordánsko, Írán – nebo bývalé sovětské republiky. Samozřejmě, že vždy, když je někdo ortodoxní, tak je to problematické. Příliš vyhraněným názorům chybí volnost, flexibilita. S takovými lidmi se skoro nedá komunikovat, to ale platí všude na světě. Viděl jsem i místa, kde byla situace vážná. Například Kurdistán je nádherný, ale atmosféra mezi lidmi je tam zvláštní. Je to jako špatná atmosféra v týmu. Když lidé nesoutěží, ale jdou proti sobě, je to jako v Kurdistánu – špatná atmosféra, chybí výkon, je tam jenom stěžování a není společný cíl.

Neměl jste žádný vysloveně špatný zážitek?

Pominu-li konec cesty, nejnepříjemnější byl asi zážitek v Sýrii, kde mě zadrželi, když jsem chtěl projet asi 600 kilometrů pouští podél iráckých hranic. Drželi mě asi dvě hodiny bez dokladů. Bylo to velice nepříjemné – nerozuměli jsme si, kolem civilisté se samopaly. Ukázalo se, že jsem projel kolem hlídky zakázanou zónou a musel jsem slíbit, že se vrátím. Hlídka už na mě pak čekala s pohoštěním, bylo to nedorozumění. Vojenské hlídky jsem potkal i v Íránu. Stačilo se ale chovat korektně, představit se, požádat například o pomoc na mapě a rozdali by se.

V Íránu jste také oslavil své padesátiny. Jak to probíhalo?

S lidmi, se kterými jsem se seznámil na ulici. Pozvali mě do svého domu. Muslimské domy nemají okna ven, protože nikomu zvenku není nic do toho, co se děje uvnitř. Tam jsou pak nádherné zahrady, kam směřují okna. Oslava proběhla s celou rodinou na zahradě, v bazénu a bez alkoholu, ale byla to obrovská legrace. Nechtěl jsem přijmout pozvání k přenocování v domě, tak mi nabídli hedvábný stan. Dva členové komunity pak v něm spali se mnou. Na to my také nejsme zvyklí. My jsme hodně na soukromí, musíme všechno sami. Oni se chovají jinak, nenechají vás samotné pro případ, že byste něco potřebovali. Ráno jsem chtěl odjet. Oni souhlasili, ale chtěli abych ještě viděl, jak začínají den. Brzy ráno jdou do parku a cvičí, pak uspořádají velkou snídani. Teprve pak jsem mohl odjet – s příslibem, že až přijedu příště, určitě se ukážu.

Co jste se dozvěděl o ženách v muslimském světě?

Zajímal jsem se, jak žijí muži a ženy, protože my to máme strašně zkreslené. Oni mají mužské a ženské komunity a velice si to chválí. Konkrétně v Íránu jsou veřejná prostranství nebo i místa u moře, kam muži nesmějí, kde jsou jenom ženy, dokonce oddělené ploty. Ono to vypadá jako diskriminace, ale ženy mají v muslimském světě i prostor pro sebe, který u nás někdy chybí. Starají se o děti a berou to jako poslání. My pořád říkáme, že žena je v domácnosti a nemůže dělat kariéru, ale to tam nikoho ani nenapadne. Tam se ženy opravdu cítí jako ženy, nemají zmatek v tom, jestli se mají chovat jako muži. Mají svá pravidla, která jim vyhovují.

Původně jste chtěl dojet do Číny, skončil jste ale v Tádžikistánu. Co se stalo?

Skončil jsem 52. den v Pamíru, kde jsem se naboural. Měl jsem zlomenou klíční kost, lopatku, čtyři žebra, loket, pánev. Vjel jsem do písku a prostě jsem to neuřídil, to se stane. Našli mě místní lidé, odvezli sto kilometrů do nejbližšího města Chorogu do nemocnice. Pomohli mi i tři motorkáři, dva Poláci a jeden Slovák, když se dozvěděli, že se blízko naboural Čech. Pak jsem pokračoval na operaci na vojenskou ruskou základnu do Dušanbe. Můj doktor Abdulchalimov hrával hokej s kladenským hokejistou Františkem Pospíšilem, kterého osobně znám. Svět je opravdu malý. Domů jsem se vrátil letecky přes Istanbul.

Jaké největší „východní“ ponaučení jste si odnesl?

My spoustu věcí dopředu odepíšeme, aniž bychom je zkusili. Oni mají úplně jiný přístup. Říkají: „Máš dobrý nápad, věříš mu? Tak do toho jdi a něco se stane.“ Někomu pomáhá víra v boha, člověk ale hlavně potřebuje víru v to, že to zvládne, sebedůvěru. V mém případě se všechno zvládlo. Stačí zmobilizovat tělo, protože je na to připravené. V podobném duchu vedu i semináře celých dvacet let, co se věnuji vzdělávání. Vždycky jsem ty věci testoval na sobě.

A potvrdily se tedy vaše předpoklady?

Skoro každý den byly nějaké zážitky, kdy jsem jenom žasl, jak svět vlastně funguje. Jenom mi to potvrdilo, že modely, které používám – rozvoj osobnosti, osobní efektivita, týmová komunikace, leadership – jsou skutečně univerzální. Fungují stejně v muslimském světě jako v našem. Je to hlavně úcta k druhému, respekt a pokora. My jsme ale na rozdíl od nich spíše nepokorní, myslíme si, že jsme všechno dokázali sami.

Na co se chystáte teď?

Chci svou cestu dokončit, jakmile mi to zdraví dovolí. Hodně si také hraji s myšlenkou, kterou vyslovil můj chirurg: „Základ vztahu k lidem je přestat lhát sám sobě“. Musíme si přestat lhát, pak budeme upřímní, lidé nám budou věřit a budou vědět, že s námi mohou spolupracovat. Takhle jednoduše. Připravuji projekt osobního rozvoje založený na vůdcovství. Rád bych přispěl k tomu, aby na vedoucích pozicích byli opravdu silní lidé – lidé s velkou mírou sebedůvěry, schopností přijímat rozhodnutí a nést zodpovědnost. To je takové vnitřní poslání mě i mojí firmy, to, co oceňuji u lidí.

Fotografie z cest Jaroslava Homolky si můžete prohlédnout na: http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka

Jaroslav Homolka - ředitel společnosti gro

Tento rozhovor byl připraven ve spolupráci s firmou:

Další informace Vám rádi poskytneme prostřednictvím EduCity, prosíme kontaktujte p. Bartičku info@educity.cz nebo na tel. (+420) 731 169 890

Vytisknout rozhovor